Vím, řekla mi to!

30. 07. 2014 9:00:04
Vzduch se tetelí horkem a rozpálené ulice velkoměsta rozhodně nevybízejí k odpoledníprocházce. Přestože se Tereze podařilo již několikrát z téhle podivné schůzky úspěšněvycouvat, nakonec přeci jen naléhání té ́ženské ́ ustoupila.

Teď tedy stojí mezi dveřmi a s nepříjemným pocitem v žaludku, se rozhlíží po ztichlé hotelové kavárně. Dnes to bude vůbec poprvé, co se setkají tváří v tvář.
Támhle je. Evidentně přišla dřív. Terezin pohled ulpívá na dobře oblečené blondýně kolem padesátky. Sedí zády k ní v rádoby secesním křesílku. Blonďaté mikádo na ramena, hnědý kostým i lodičky na středním podpatku, dokonale sladěné s módní a velmi drahou kabelkou. Je vidět, že má nejen vkus, ale i peníze.
No když už jsem teda tady. Pokrčí rameny a nacvičeným pohybem upraví kabelku na levém předloktí. Povzdychne si a zamíří k ní. Po pár vteřinách výrazné staccato jejích jehlových podpatků přejde plynule v líně unylé legato, aby se definitivně zastavilo u stolku Dity Novotné.

„Ehm, ehm,“ odkašle si nahlas, když to hodnou chvíli vypadá, že si jejího příchodu blondýna, zabraná do prohlížení módního časopisu, vůbec nevšimla. Ta, aniž by zvedla tvář, odloží barevný magazín na desku stolu, sundá dioptrické luxusní brýle a s grácií dámy je uloží do zdobeného koženého pouzdra. Teprve pak zvedne pohled k nervózně přešlapující Tereze a jejich oči se setkají.
Žádný pozdrav, žádné čitelné emoce ve tváři, jen lehké kývnutí směrem k protějšímu křeslu.
Tereza mlčky poslechne a posadí se. Svou malou a, o hodně levnější, kabelku zavěsí na háček s velkým krystalem, ladně přehodí nohu přes nohu a zaujme vyčkávací pozici, protože rozhodně nehodlá začít rozhovor jako první. Ostatně proč taky, ona jí přeci nevolala. Ať řekne, proč jí sem vlastně táhla, když to tedy nešlo řešit po telefonu, a můžou zase jít.
Jenže Dita Novotná se k rozhovoru evidentně také nemá.

Navzdory klišé, kterými je zahrnuje pohledný a usměvavý číšník, zapisující si jejich objednávku, napětí mezi nimi neustupuje. Ani o krok. Když se po chvíli vrací s kávou, ticho u jejich stolu by se dalo již téměř krájet. Tereza se nemůže zbavit, v sobě více a více narůstajícího dojmu, že k téhle schůzce vůbec nemělo dojít.
„Jsem ráda, že jste přišla a můžeme si v klidu promluvit.“ Ditina tichá slova konečně prolomí všudypřítomné a nepříjemné ticho.
„Podívejte se, paní Novotná,“ vyhrkne zbrkle Tereza, toužící se zbavit své dlouhodobé frustrace. „Vašeho manžela jsem víc než půl roku neviděla! Opravdu.“
„Ale,“ namítne Dita zaskočená její prudkou reakcí a odmlčí se. Překvapila ji. Chtěla sice mluvit o manželovi, ale rozhodně ji neměla v úmyslu z čehokoliv obviňovat.
„Jestli teda chcete mluvit o tomhle?“ při pohledu na ni se zarazí se i Tereza a útočný tón změní na omluvný. „Přísahám. Jestli někoho má, tak mě ne!“
Uf! Nebude to tak jednoduché, jak doufala, pomyslí si Dita, skloní zrak a začne pomalu a mlčky vmíchávat cukr do svého Café Latté.
Tereza ji s napětím sleduje. Očekávala výčitky. Hysterický výbuch. Ale nic se neděje. Raději se soustředí na svůj šálek kávy a lžičkou zamyšleně čechrá hustou mléčnou čepici. Pak ji pomalu vytáhne a zadívá se na zbytek pěny na ní. Podvědomě sklouzne pohledem zpět k Ditě. Svou lžičku z kávy již vytáhla a ta teď, i s trochou zasychajícího mléka, leží odložená na talířku.
Vzorně vychovaná manželka, ušklíbne se Tereza a tu svou dál drží mezi nataženými prsty. Pomalu otáčející se lžička zaujme Ditinu pozornost.
Obě fascinovaně sledují pěnu, pomalu sjíždějící po lesklém kovu a dopadající na leštěnou plochu stolku. Kapka se po dopadu rozstřikuje a Tereze se z hrdla vydere tichý vzdech. S malým úšklebkem, který ji sotva znatelně přeběhl přes tvář, položí odevzdaně lžičku na ubrousek hned vedle talířku.
V té chvíli se pohledy obou žen opět střetnou a v očích se překvapivě objeví silný zachvěv pochopení. Bez jediného slova a jako na povel se obě nahlas rozesmějí.
„Také jste nevychovaně olízla lžičku od kávy na první schůzce?“ nadhodí konečně a téměř uvolněně Dita.
„Jo, olízla,“ přitaká Tereza. „Pavel tenkrát tak strašně vylítnul...“ Při vzpomínce na první rande s Ditiným manželem jí lehce zacuká v koutcích. „Vyděsil mě tak, že se mi podařilo to kafe na sebe rovnou vylít!“ vysvětluje s úsměvem a zlehka se předkloní.
„Ano, ano. To je celý on,“ pokyvuje Dita a s úlevou, že se jim konečně podařilo prolomit ledy, si s lehce hraným pohoršením posteskne: „Hlavně slušné vychování, že? Tedy alespoň pokud se lžiček od kávy týče!“
„Víte Dito, je mi to strašně líto.“ Tereza se při pohledu na tu příjemnou a usmívající se ženu cítí čím dál tím víc provinile. „Já, já prostě nevěděla, že je ženatej. Kdybych to věděla, nikdy bych si s ním nezačala, věřte mi to, prosím...“
„Ne. Neomlouvejte se,“ zarazí ji Dita lehkým mávnutím. Opře se lokty o stůl, proplete prsty do stříšky a zaměří na ně svůj pohled. „Já o vás přeci věděla,“ přizná tiše. „Od začátku. Víte, on si Pavel se svými milenkami vlastně nikdy moc netajil.“
„Vy jste o nás celou dobu... Proboha!“ vyhrkne Tereza, neschopná skrýt svůj úžas. „Vy jste mu to dokázala tolerovat? Proč, proboha?“
„Za ta léta jsem si zvykla,“ hlesne a mimoděk upraví pramen vlasů za pravým uchem. „Pavel podváděl už od svatby. Byl a je prostě takový. Sebestředný, úspěšný, bohatý a hezký sukničkář.“ Dita zabodne pohled do Tereziny tváře a pěstěnou ruku, s dokonalou francouzskou manikúrou, položí na Terezinu. „Ale vy, vy jste mě překvapila, když jste se s ním kvůli mně rozešla.“
„Já. Já musela. Netušila jsem, že když říká: ́s manželkou nežiji ́, neznamená to, že je rozvedený,“ mumlá Tereza a provinile uhýbá pohledem. I když ho stále miluje, musela se s ním tehdy kvůli její nemoci rozejít. Nemoc! Proboha, vždyť ona byla vážně nemocná! „Neomlouvejte se mi pořád!“ napomene ji s úsměvem znovu Dita. „Jsem ráda, že jsme se setkaly a věřte mi, že teď už Pavla naprosto chápu. Navíc, také chci, aby byl konečně šťastný. Ostatně ...“

Sleduje Ditina otevírající se ústa a slyší její hlas. Bohužel je už příliš hluboko ponořená do vlastních úvah, než aby je byla schopna vnímat jako celek. Nevypadá nemocně. Uvažuje. Ale našli jí aneurysma, ne? Smrtelné? Takové, co se nedá operovat? Dita se o tom tenkrát přeci dověděla půl roku potom, co se od ní odstěhoval a požádal o rozvod. Tereza si mlhavě vybavuje tehdejší sled událostí. Sama požádala Pavla, aby se vrátil domů. Špatně snášela už fakt, že ho odloudila jiné, ale brát manžela ženě, která umírala...
Od té doby se neviděli. Už je to šest měsíců a patnáct dní. Přesně.

„...takže bych chtěla,“ Dita se odmlčí dostatečně dlouho na to, aby vrátila Terezu zpět do reality. „Vlastně, přála bych si, abyste se o Pavla a dceru postarala.“
„Prosím,“ zamžiká Tereza a zavrtí odmítavě hlavou. Teď už nechápe vůbec nic. Oni se nakonec přeci jen rozvedli, když se uzdravila? Ne, to by se jí přeci ozval, to by... Najednou si připadá zraněná a ztracená. Nevěří tomu, že se jí Pavel neozval. Jediné na co se zmůže, je naprosto naivní a hloupě jízlivá otázka: „Tak proč se o ně nepostaráte vy?“
„Ráda bych, moc ráda,“ hlesne posmutněle Dita a v tváři se jí zračí až neskutečná bolest. „Víte já... Já se bohužel neuzdravila. Já...“

Káva, stůl, i Dita se začínají rozpouštět v mléčné mlze. Kavárna mizí a vše kolem pokrývá černočerná tma.

Proboha! Vykřikne Tereza zděšeně a posadí se. Je naprosto zpocená a sama. Hodiny na nočním stolku ukazují 3:14 a ji obklopuje jen horké letní ticho.

Sen, byl to jen sen. Oddechne si a znovu položí hlavu na polštář. Víčka drží pevně sevřená, ale usnout nedokáže. Hlavou jí zmateně víří rej vzpomínek a jediné čím si je v té chvíli jistá je fakt, že na Pavla už nikdy nedokáže zapomenout. Do rána zbývá ještě několik hodin a ona si připadá unavená. Tak neuvěřitelně vyčerpaná. Nechce se jí nic. Vůbec nic a touží po jediném. Po bezesném a hlubokém spánku...

Telefon zazvonil přesně ve chvíli, kdy se jí konečně podařilo usnout.
Je to jen sen, pomyslí si. Přesto ale natáhne ruku k nočnímu zvonku a po paměti prstem přejede přes display.
„Neruším tě?“ Ten hlas by poznala mezi tisíci.
„Pavle, stalo se něco?“ chraptí.
„Ne, jen,“ souká pomalu ze sebe a těžce oddechuje, „Víš, ale Dita...,“
„...zemřela!“ doplní bez rozmyslu a už v tu samou chvíli, kdy to slovo vypustí z úst, by si nejraději nafackovala.
„Jak, jak to víš?“ vykoktá Pavel po neuvěřitelně dlouhé pauze.
„Vím. Řekla mi to!“

Autor: Jana Hrubešová | středa 30.7.2014 9:00 | karma článku: 14.84 | přečteno: 820x

Další články blogera

Jana Hrubešová

Jak jsme (svépomocí) budovali jezírko

Určitě si říkáte že v prosinci je to ale pěkně hloupé téma, ale možná taky ne. Vybudovat jezírko není jen tak. Musíte přesně plánovat, vyměřit, objednat a nechat dovézt. Chce to nějaký ten čas se řádně na jaro připravit.

14.12.2018 v 13:50 | Karma článku: 19.32 | Přečteno: 466 | Diskuse

Jana Hrubešová

Tenká hranice mezi životem a smrtí!

Lze všeobecně říci, že čím dříve se dítě narodí, tím je jeho porodní váha nižší. Zachraňujeme děti narozené ve 24. týdnu, vážící méně než půl kila. Vyvstává ovšem otázka:Jsou schopné si matky představit život s takovýmto dítětem?

15.11.2018 v 12:30 | Karma článku: 18.15 | Přečteno: 733 | Diskuse

Jana Hrubešová

Co asi dělá pes hlídací v boudě plovoucí?

Pokud si myslíte, že vás Středoevropana už nic moc nepřekvapí, to neznáte Istanbul. Tam je možné úplně vše. Tak schválně, slyšeli jste už o plovoucí psí boudě?.

10.11.2018 v 13:37 | Karma článku: 18.33 | Přečteno: 489 | Diskuse

Jana Hrubešová

Právo na city.

"Jsem hroznej a moc se omlouvám, ale vážně nebudu mít čas. Nestíhám. Mám tu přes víkend šéfa z Berlína a k tomu ta rodinná oslava..." Další víkend o samotě - kvůli JEHO práci a JEHO rodině. Co říct? Nic. Jsem totiž jen milenka!

3.11.2018 v 13:30 | Karma článku: 21.95 | Přečteno: 1024 | Diskuse

Další články z rubriky Letní povídka

Vladimír Rýdl

Poprvé u bankomatu ...

Dáte mi za pravdu, že naši rodičové jsou v moderních technologiích trochu neohrabaní. No a co takhle naše mamina a její první setkání s bankomatem a platební kartou? Čtěte dál...

18.12.2018 v 21:02 | Karma článku: 13.82 | Přečteno: 407 | Diskuse

Vladimír Rýdl

Ten peřiňák klidně vyhoďte ...

Když před osmi lety umřela máma a já jsem musel vystěhovat její byt, našel jsem poklad. Poklad, který jsem málem vyhodil. Naštěstí jsem to zastavil včas...

17.12.2018 v 13:33 | Karma článku: 34.73 | Přečteno: 1726 | Diskuse

Jana Slaninová

Přijeď se na ni podívat, už nepoznává lidi (o zneužívání jinak)

Irena si musela v životě spoustu věcí vybojovat. Rodina ji v nejhorších chvílích nechala na pospas osudu, ale když něco potřebovali, okamžitě musela přijet, zavolat nebo na dálku rovnat vztahy mezi svou babičkou a její dcerou.

16.12.2018 v 19:19 | Karma článku: 31.57 | Přečteno: 1066 | Diskuse

Jana Slaninová

Nový život?

Zasněžená krajina zkreslovala pohled. Nohy v promočených botách vázly ve sněhu a těžké dlouhé sukně byly obalené. Takové nevítané závaží. Spěchala pro bábu babicí. Řekli jí kudy, aniž by ji někdo varoval před nástrahami cesty.

15.12.2018 v 19:00 | Karma článku: 21.76 | Přečteno: 685 | Diskuse

Vladimír Rýdl

Ukradený řetěz ...

Zkuste se vžít do pocitu dvanáctiletýho kluka, který tři měsíce nemůže jezdit na kole, protože řetěz na něm nemá spojku a je tudíž nespojitelný...

15.12.2018 v 1:28 | Karma článku: 14.12 | Přečteno: 592 | Diskuse
Počet článků 10 Celková karma 19.60 Průměrná čtenost 679

Příběhy lidí mě inspirují a ráda je poslouchám i vyprávím. Píši o vašich duších, tajemstvích, přáních i touhách.

Každý z nás v sobě nese vlastní příběh. Možná je šťastný, možná smutný a možná právě ten váš je tím, který právě teď vyprávím. Chcete vědět více? Najdete mě na www.janahrubesova.cz

Najdete na iDNES.cz