Tenká hranice mezi životem a smrtí!

Lze všeobecně říci, že čím dříve se dítě narodí, tím je jeho porodní váha nižší. Zachraňujeme děti narozené ve 24. týdnu, vážící méně než půl kila. Vyvstává ovšem otázka:Jsou schopné si matky představit život s takovýmto dítětem?

Blíží se 17. listopad. V tento den si připomínáme nejen výročí sametové revoluce, tento den je i Mezinárodním dnem předčasně narozených dětí. Počet nedonošených dětí se každoročně zvyšuje a dnes se, v mezinárodním měřítku, pohybuje něco mezi 5-11 %. Za posledních pár let se také výrazně posunula i časová hranice, od kdy se nedonošené děti automaticky „zachraňují“. Dnes se jako zlomový bere 24. týden těhotenství.

Kdy začíná a končí naděje?

Pohled lékařů je jasný, striktně stanoveným předpisem byl u nás definován jako zlomový 24.týden a oni se tímto předpisem řídí. Jakmile se tedy dítě narodí na začátku 25.týdne, „musí“ se připojit na přístroje a „zachránit“.

Lékaři nedonošené dítě většinou udrží „při životě“ za pomoci přístrojů a v inkubátoru, kde úspěšně simulují nitroděložní vývoj. Následně, v reálné době 40tého týdne těhotenství, je „života schopným“ kojencům péče na JIP ukončena a dítě je předáno „šťastné“ mamince. Bohužel pouhý fakt, že dítě dýchá samo, a dokáže se napít z lahvičky, ještě neznamená, že jeho další vývoj bude korespondovat s vývojem zdravého dítěte.  

Pro matku a dítě tak nastává, v prvních měsících po odchodu z JIP, doba nejistoty, testů, radosti i zklamání. Teprve v této době se matka dovídá úplnou pravdu o stavu svého nedonošeného dítěte a o míře jeho postižení.

Vojta, který pomáhá!

„Za poslední dobu jsme zaznamenali zvýšený nárůst dětí, které se narodili nedonošené, a které potřebují následnou, často celoživotní rehabilitační péči," to jsou slova jedné z rehabilitačních fyzioterapeutek se kterými jsem se setkala. „My dětem dokážeme pomoci fyzioterapií, a to zejména Vojtovou metodou, pouze omezeně, některé děti na intenzivní cvičení reagují velice pozitivně a opakované pobyty v lázních zaměřených na pohybové problémy, jim viditelně pomáhají. Bohužel se, u nedonošených dětí, setkáváme i s takovým postižením, kdy jim ani dlouhodobá rehabilitace a reflexní cvičení nedokáže pomoci."

Jsou to matky nebo zdravotnice?

A jak se, se k problému 24.týdne staví ty, kterých se to týká osobně? Jsou matky postižených, předčasně narozených, dětí ještě matkami, nebo se stávají spíše špatně placenými zdravotními sestrami a fyzioterapeutkami s 24hodinovou pracovní dobou?

Seznámila jsem se s paní „Klárou“ z Vysočiny, a její dcerou Eliškou. Eliška je vytáhlá a velice štíhlá dívenka s dlouhými, kudrnatými vlasy v culících a velkými brýlemi. Paní Klára má doma ještě dvě zdravé, téměř dospělé, děti a narození Elišky, pro ni bylo vlastně překvapením.

„Na třetí mimčo jsem se zároveň těšila, a zároveň jsem z těhotenství měla obavy, přeci jen nejsem nejmladší“, říká s úsměvem paní Klára. "Možná, právě kvůli mým obavám, jsem začala rodit již ke konci 24tého týdne. Manžel mě odvezl do naší spádové porodnice, kde mi po příjezdu rovnou řekli, že pokud zůstanu a porodím u nich, budou to oni muset, podle místních předpisů, brát jako „potrat“, pokud ovšem dojedeme do Prahy, do fakultní nemocnice, a porodím tam, bude to ´porod´!“ dodává.

Rozhodnutí bylo na ní a i když dobře věděla, co nedonošené dítě obnáší (pracuje v kojeneckém ústavu, kde se s nedonošenými dětmi setkává denně) rozhodla se dojet do Prahy a bojovat o záchranu své dcery. Elišce e dnes sedm, chodí, dokáže se sama najíst i si dojít na záchod. Jako většina nedonošených dětí ovšem špatně vidí, a i vývoj řeči má opožděný. Přesto všechno, co si pro ty dvě život připravil, jsou šťastné. Boj maminky o své dítě a následná a velice namáhavá péče, kdy maminka využila plně svých profesionálních zkušeností, se v tomto případě rozhodně vyplatila.

Ne vždy je ale maminka dost silná a plná odhodlání, ne vždy se dítěti věnuje tak, aby mu dokázala alespoň částečně pomoci, ne vždy se dokáže stát matkou, fyzioterapeutkou a zdravotní sestrou zároveň. V lázních jsem poznala i Annu, s tříletým Tomáškem, také nedonošeným. Ačkoliv se Tomášek narodil až po třicátém týdnu a jeho šance na přežití a následný dobrý vývoj byly mnohem vyšší, než tomu bylo v případě Elišky, Jozífek je „ležák“. Ve svém věku je minimálně pohyblivý, nedokáže se otočit ani na bříško, natož zvednout hlavičku. Špatně vidí a pouze na jedno oko, navíc i špatně slyší. A maminka? Tak ta to vzdala, sedí u svého chlapečka, čte si v bulvárních časopisech a stěžuje si na nepřízeň osudu.

Problém s nedonošenými dětmi často postihuje i celé rodiny, já se setkala i se dvěma ženami ze Jižních Čech, tetou a neteří, které obě porodily nedonošené děti a obě se musely rozhodnout.

Teta Dagmara, ve svých 37 letech, porodila ve 28. týdnu těhotenství ani ne kilovou holčičku Julii. Julinka na tom po porodu nebyla zrovna nejlépe, ale podařilo se ji udržet při životě. Dnes je jí 5 let, špatně vidí, slyší jen díky kochleárnímu implantátu, a učí se chodit s chodítkem. Bohužel se o sebe nikdy nepostará a navždy bude odkázána na pomoc, nejdříve své matky a později na pomoc profesionální, protože maminka si s dospělou dcerou vážící tolik či mnohem více než ona nemá šanci sama poradit.

O pár let později porodila své dítě, ve 25 letech, i neteř Adéla, její chlapeček se narodil na přelomu 24. týdne těhotenství a dost možná by se i jej podařilo „zachránit“, jenže Adéla to odmítla. Měla šanci se rozhodnout a, díky zkušenosti ze svého nejbližšího okolí, nedovolila své nedonošené dítě oživovat a napojit na přístroj. Chlapec tak brzy po porodu zemřel.

Pokrok za každou cenu?

Pokrok je nezadržitelný, ale i navzdory tomu, že se lékařům dnes běžně daří zachránit miminka, jejichž porodní váha nepřesahuje půl kila, nejsme většinou schopni předejít jejich postižení. Logicky tak vyvstává otázka. Je moudré neustále posouvat hranice nemožného, a zachraňovat čím dál tím menší děti, pokud nejsme schopni následně zajistit jejich zdravý vývoj?

Oslavme 17. listopadu spolu Mezinárodní den nedonošených dětí, a poděkujme, předáním Purpurového srdce těm, kteří se významně podílí na péči o předčasně narozené, jistě si to zaslouží. Hlavně, ale nezapomeňme poděkovat maminkám, které se pečlivě starají o své nedonošené (postižené) děti, a kterým se žádné ceny nikdy předávat nebudou!

Na závěr snad jen krátký vzkaz vědcům: “Nezkoušejte prolomit hranici 24.týdne!“.

Za předčasně narozené je považováno každé dítě, které se narodí před 37. týdnem těhotenství. Přičemž za vysoce ohrožené jsou považovány děti s porodní váhou nižší než 1000 gramů. Díky poporodní péči na JIP ovšem není výjimkou ani přeživší dítě, které se narodilo ve 24.týdnu těhotenství a s váhou pod 500g.

8643

1-1,5kg

857

471

Nedonošené děti se rodí mezi 24. až 37. týdnem těhotenství, jejich porodní hmotnost se pohybuje od zhruba půl kilogramu do 2,5 kilogramu. Počty předčasně narozených dětí vzrůstají. V roce 2000 se jich ročně rodilo kolem 5 000, dnes je to přes 8 000. Nyní se rodí v Česku celkem kolem 118 tisíc dětí ročně, v roce 2000 to bylo kolem 90 tisíc. Roste i podíl nezralých novorozenců. Dřív než v 37. týdnu těhotenství přijde na svět 7,3 procenta dětí, před osmi lety to bylo 5,5 procenta. Na nárůstu se značně podílejí umělá oplodnění. Zvyšuje se počet vícečetných těhotenství, s tím roste i riziko předčasných porodů

Zdroj: Česká neonatologická společnost (2010)

Veškerá jména jsou upravená, příběhy jsou pravdivé a osobně jsem se s matkami poznala.