Předplacenka

Horko. Je mi horko. Byla jsem zamotaná v těžké přikrývce. Tedy…  Alespoň v to, jsem po včerejším flámu doufala, protože má maskárou slepená víčka odmítala spolupracovat. Uff! asi chvíli potrvá, než je rozlepím.

V leže na zádech jsem si promnula slepené řasy mezi prsty a jazykem přejela po svých nateklých a rozpraskaných rtech. Hlava mi nepřestávala třeštit a žaludek… Když prohlásím, že jsem našla zálibu ve veletočích, které nacvičoval, budu lhát.

Proč mám pocit jako by mě přejel parní válec?

Mysl mi jitřily útržky vzpomínek. 
Včerejší Pavlina rozlučka se svobodou.
Večeře.
Přípitky. Bar. Koktejly. Tanec.
Hodně koktejlů…
Hodně deštníčků….
Rozmazané a podivně zprohýbané obrázky.
Tváře s chybějícími pixely...

Dokonalé panoptikum!

Mé hlasivky pobaveně zaskřípaly.

Zním jako stará vrata!

Vyprskla jsem smíchy a…. matrace vedle mě se lehce zhoupla.

Á sakra!

Bolest, nebolest, donutila jsem se otevřít oči.
...a zase jsem je rychle zavřela.

Kurva, a ještě jednou kurva!

Nádech.
Výdech.
Nádech.
Výdech.
Jen se proboha moc nehýbat.

Chvilku trvalo. než se mi podařilo potlačit nastupující záchvat paniky. Zamrkala jsem a zaostřila na něčí paži… chlupatou paži. Roztahovala se na mém břiše.

Jsou to?

Ach bože! To jsou opravdu jaterní skvrny!

Pravidlo číslo jedna: Nespi s nikým nad pětatřicet!

Z hrdla se mi vydralo znechucené zavrčení a žaludek udělal další ze zběsilých salt. Na sucho jsem polkla a lehce pootočila hlavu, abych se ujistila.
Rozcuchané, krátké vlasy v barvě pepř a sůl!
Evidentně jsem musela jsem být úplně na šrot, když jsem byla schopná porušit jedno z mých nejzákladnějších pravidel .
Aniž bych se pohnula a probudila tak nevítanou společnost za sebou, očima jsem přelétla pokoj.

Uf!

Napětí v mých svalech lehce povolilo. Aspoň jsem si nepřivedla toho chlápka do vlastní postele. Na druhou stranu, to nic neměnilo na faktu, že jsem porušila další ze svých pravidel – nechodit do cizích bytů! 

Ok! To vyřešíš později. Teď musíš pryč!

Mysli holka.

Se zatajeným dechem jsem se opatrně nadzvedla a velice opatrně odtáhla od sálavého tepla za mnou. Ozvalo se nevrlé zabrblání a já na dalších několik okamžiků zapomněla snad i dýchat. Matrace se opět zhoupla ale naštěstí pro mě se ruka stáhla a spolunocležník převalil na druhý bok, zády ke mně. 
Nebyl důvod dál čekat. Sklouzla jsem z postele a po kolenou zamířila k první z hromádek po podlaze rozházeného oblečení. Najít vše, co mi patřilo, alespoň jsem doufala v to, že mi patří, mi v příšeří těžkých a nemoderních závěsů chvilku trvalo. Po pár minutách jsem posbírala jakouž takouž, mě velikostí a vzhledem odpovídajcí garderobu, a s kabelkou přes rameno a svými jehlami v ruce, po špičkách zamířila ke dveřím.

„Johanno…“
Ztuhla jsem a mé srdce se stoprocentně vynechalo několik úderů. Kurva!
Mé rty se stáhly do cynického úšklebku a já se rázně otočila k posteli, připravená víc útočit než se bránit.
Argumentovat. …a vyhrát. 
Čekala jsem káravý pohled, pohrdání, výčitky…
Ale nebylo tam nic.
Prostě nic.
Spal. ON spal.
Možná si brblal něco sám pro sebe, ale zaplať pánbůh, spal. 
Zaplavila mě úleva a napětí posledních vteřin ze mě spadlo. Na chvíli. Než jsem si uvědomila, že jsem porušila další ze svých pravidel - neříkej neznámým své pravé jméno!

Jak?
Jak se mi podařilo za jednu jedinou noc porušit hned tři?

Další, absolutně neoddiskutovatelná chyba! 
V té chvíli jsem s tím ale nedalo dělat nic. Proběhla jsem chodbou a rozhořčené za sebou zabouchla dveře cizího bytu, protože jediné, co jsem v téhle chvíli mohla bylo doufat. Doufat, že to byly jediné tři chyby, které jsem včera udělala.

Nebyly!
Ale na to jsem měla přijít později.

***

„Dobrý den, Svobodová, AK Média Consulting, mluvím, prosím se slečnou Behenskou?
„Hmmm,“ přikývla jsem přihlouple, než jsem si uvědomila, že ta přeslušnělá madam na druhé straně telefonu mě stejně nemohla vidět. „Jou…“ vyhrkala jsem a rychle se snažila rozkousat sousto v ústech. „Ano, promiňte. Omlouvám se…“ koktala jsem a byla ráda, že nemůže vidět můj rudnoucí obličej.

AK Média!
Do prdele proč mi volaj?

„Slečno Behenská, bylo by možné si s vámi potvrdit čas vašeho pohovoru někdy začátkem příštího týdne?“
Pohovor?!
Jaký pohovor?!

„Uhh, jistě, já…“ AK Média byl můj nikdy nesplněný sen, firma, do které jsem si ani nedovolila svůj životopis poslat a teď mi volají a zvou mě na pohovor? Co se to sakra děje? „a jak by se vám to hodilo, paní…“
„Svobodová, slečno,“ i přes telefon byla slyšet její frustrace, „mohu vám navrhnout termín hned na pondělí v deset, co říkáte?“
„Jo, tedy ano, jistě, v deset, budu tam…“ vyrážela jsem a štípala se do boku abych ozkoušela, že se mi to vážně nezdá. „Au!“
„Slečno Behenská?“ ozvalo se na druhé straně mého sluchátka.
„Ne, nic, všechno v pořádku, já jen…“ plácala jsem nesmysl za nesmyslem a musela sama sebe plácnout přes pusu abych zastavila smršť pitomostí, co se mi drala na jazyk. „Uf. Jasně paní Svobodová, jasně, že se mi to hodí. V pondělí v deset u vás!“
„Domluveno. Nahlaste se prosím v lobby a někdo si pro vás dolů přijde a dovede vás na pohovor.

***

Bylo pondělí a já stála v luxusním lobby jedné z nejprestižnějších reklamek, neschopná se dobrat toho, jak a proč jsem tam vlastně ocitla. Neměla jsem ani páru na jakou pozici mě pohovor čeká, ani s kým budu dělat pohovor, ale AK Mediím se v mém bezpracovním postavení neodmlouvá a jen se kývá. To už jsem se za ten rok po škole a téměř stejnou dobu bez práce naučila.
Internet mě naštěstí připravil. Po pár hodinách googlování jsem věděla jak se obléct, jaká gesta dělat a jaká si odpustit, stejně tak i slova, povolená versus zakázaná. Jediné, co jsem na internetu nenašla byla informace o tom, že by tady nabízeli nějakou volnou pracovní pozici, takže… děj se vůle boží.

Jdu na to!

Přistoupila jsem k dokonale upravené recepční a nahlásila jí své jméno. Tak trochu jsem čekala, že telefonát o neznámé a podrážděné paní Svobodové byl jen nejapný trik, ale na druhou stranu, možnost pracovat tady… kdekoliv a jako cokoliv, bylo tak lákavé, že jsem neodolala. 
A světe div se. Recepční nejenže o mě věděla ale aniž bych ji cokoliv vysvětlovala zvedla telefon a po ani ne minutě mě nasměřovala k viditelně pohodlným křesílkům nedaleko vstupních turniketů.
Přešla jsem váhavě lobby a usadila se.
Se srdcem v krku a tepem, který hrozil vyběhnout až půl metro and mou hlavu jsem s očima dokořán čekala, kdo si pro mě přijde.

***

„Tady se prosím, posaďte slečno Behenská, pan Vávra tu bude během okamžiku.“ Nasměrovala mě další pečlivě upravená a nebezpečně odměřená slečna do prosklené zasedačky, počkala až se usadím a se školeným výrazem vycouvala zpět na chodbu a zavřela dveře.
Rozhlížela jsem se kolem a přemýšlela kde asi budou schované kamery, protože přeci nebylo možné, aby TADY o mě opravdu stáli. Nejsem ani uhlazená, ani odměřená a absolutně sem nezapadám.
Dveře za mnou jemně cvakly a já se v očekávání prudce otočila.
Mezi dveřmi stál ON. Můj poslední úlet.

Pepř a sůl a… jaterní skvrny!

„Sakra! Tos byl ty?“ vyletělo ze mě.
„Jistě, drahoušku.“ Přejel si rukou lehce po uhlazených vlasech, uhladil si je ještě víc než se ležérně usadil na místo proti mně. „Říkal jsem ti přece, že svůj slib dodržím.“ 
„Slíb?“
„Jistě slib. Slíbil jsem ti, že ti tu seženu práci. Řikala jsi, že hledáš práci, nebo ne?“
„Jo. Jo, asi jo…“ byla jsem v šoku, jak jsem mohla na něco takového zapomenout.

Musím přestat s pitím. Hned!

„Chtěla jsi abych ti sehnal práci, kde využiješ jazyky, takže voalá, můj dobrý kamarád hledá asistentku a ty se na to místo naprosto dokonale hodíš.“ Přejel si jazykem rty a mlsně se na mě zadíval. „Já teď půjdu, ale ty ještě chvilku vydrž. Tvůj nový šéf, se s tebou chce seznámit ještě než u něj od příštího pondělka nastoupíš. Takže, když mě teď omluvíš…“ větu nedokončil a nebylo třeba. Zírala jsem zkoprnělá na to jak se opřel dlaněmi o desku stolu, elegantně vstal a přešel ke dveřím.
„A co za to?“ vyhrkla jsem. Bylo mi naprosto jasné, že získat tak dobrou práci není jen tak. Že za to bude něco chtít.
Mám s ním spát?
Nebo s jeho kamarádem?
Co mu o mě vůbec navyprávěl?
Nejsem prudérní, ale přeci jen… pokud chce asistentku s výhodami…
Tak hluboko neklesnu, a to ani kvůli té sebelepší práci!

„Už nic, Johanko.“ Otočil se ve dveřích a potutelně se na mě usmál. „Jsem zvyklý na dámy, které se mi odmění až poté, když splním, co jsem slíbil, ale ty, má drahá, tys byla jako závan svěžího větru. Ty jsi byla má nečekaná sladká  PŘEDPLACENKA.“

(celý příběh je fikce a jakákoliv podobnost je náhodná)